K mému nemalému překvapení jsem byla vybrána k účasti na setkání k evropskému projektu MG, který je zaměřen na spolupráci s veřejností, s cílovou skupinou pro seniory. Setkání lektorů a seniorů bylo tentokrát v Krakowě. 10.května v 10 hodin nám byl k Pražákově paláci přistaven mikrobus s řidičem, do něhož nasedla 6-ti členná ryze ženská posádka a zamířili jsme k naší severní hranici přes Frýdek-Místek do Polska. Přes naše území ubíhala cesta plynně a rychle, po přejezdu polské hranice směrem na Krakow jsme se poněkud ploužili úzkou silnicí a čím blíže ke Krakowu provoz houstl. Chvílemi jsem měla dojem, že projíždíme jednou dlouhou vesnicí, kde nebylo znát konce a začátku jednotlivých osídlení, kde vesnice a městečka na sebe bez přerušení v navazovala. Pokud nekryly výhled protihlukové bariéry, tak bylo možné zahlédnout odlišný charakter vesnic než známe u nás. Především vesnické domy byly rozsety v prostoru krajiny a domy byly mnohem větší, jakoby stavěny pro soužití více generací pospolu. Co chvíli bylo na některé z budov možno číst nápis MEBEL, tedy NÁBYTEK. Síť těchto obchodů byla skutečně velmi početná. Stejně tak početné bylo i množství různých kostelů a kostelíků, starých i nových, prostě pro religiozní Polsko typické...U silnice často seděli prodavači jahod a různých zemědělských výpěstků. Prokličkovali jsme se předměstím Krakowa a vystoupili u hotelu nedaleko historického centra. Hotel byl umístěn do dvou rekonstruovaných secesních domů, stojících v těsném sousedství. V jednom byla recepce a jídelny i ubytovací kapacita a v druhém domě jen ubytování nachystané i pro naši skupinu. Řidič otočil směrem do Brna a shledáme se s ním až v den odjezdu. Ubytování příjemné, se vším co je třeba a dokonce i s varnou konvicí (na co jsem táhla ten ponorný vařič..?) Do společného setkání s ostatními skupinami zbývalo dost času, takže rychle vybalit a hurá na obhlídku centra. A také směnit EURA za polskou měnu...Nemám tyhle záležitosti v oblibě, takže to chci mít rychle za sebou a kurzy vůbec nečtu a nesrovnávám.. Tudíž první možnost směnárny mne připravila o cca 100 zlotých. O kousek dál v jiné z řad velmi početných směnáren byl kurz mnohem výhodnější, jak si všimla stejně potrefená Hana. No, za blbost a ukvapenost se platí. Dobře mi tak. Jak je patrno, tak Krakow "žije" a nejen o víkendu. Spousta lidí v ulicích, mraky turistů, všechna venkovní restaurační posezení obsazená, korzující davy, kejklíři, naháněči do restaurací, které jsou na každém kroku, nabízeči map a kdečeho, prodavači preclíků a bajglů - původní židovský název pro tradiční pečivo, stánků s květinami plné náměstí, žebráci, bezdomovci, směsice jazyků a národností (polština je krásný jazyk..!), prostě atmosféra jako v kterémkoliv turisticky proslulém evropském městě a spousta holubů zobajících z ruky, jak na nám.Sv.Marka v Itálii. Jen možná jeden malý rozdíl. Chcete-li kdekoliv v Evropě nahlédnout do kostela, tak je téměř prázdný (s výjimkou katedrál, kde je vstupné). Ale zde v Krakowě snad ve všech kostelích slouží permanentní mši. Kdykoliv jsem kamkoliv chtěla vejít, tak jen za podmínky, že budu vyrušovat při nějaké bohoslužbě...V 18 hodin jsme měli společný sraz u Bramy Floriaňske. Postupně se trousily skupinky z Belgie, Německa, Anglie, účastníci z Bulharska se někde zasekli a náš polský organizátor Andrej, tedy Andrzej nás uvítal. Nastalo seznamování a nadšené objímání těch, co se už znali z předchozích pobytů. Následoval společný odsun na kolektivní večeři v jedné tradiční polské restauraci. Hlad se nedostavil, jen zvědavost, jak chutná polská polévka "žurek" - kyselo z chlebového kvásku. Chutná skvěle, rozhodně jsem nepochybila. Ostatní zahraniční účastníci konzumovali celé menu a tak se večeře protáhla na tři hodiny. Nepohodlná železná židle mne vyhnala do ulic, vrátila jsem se zpět v okamžiku, kdy již všichni odešli a já jen zaplatila skvělou polévku. Na Rynku Glownem probíhala produkce nějakého historického muzikálu, světelné efekty klouzaly po průčelých historických domů a předimenzovaná hudba houpala žaludkem a otřásala náměstím. Za kovovými zátarasami sedělo obecenstvo, ostatní korzovali kolem a sledovali dění na pódiu na velkoplošné obrazovce. Důvod k rychlému úprku do tichých uliček či parku. ...Dejte lidu chléb a hry, ať zapomene na chvíli na starosti vezdejší... Postel a spánek nás přitahoval směrem k hotelu.
Ve slunečném a přívětivém dopoledni se všichni účastníci sešli u Bramy Floriaňske a vyslechli si Andrejův komentář k historii místa srazu a pak další a další na Rynku Glownem a následoval hromadný odchod do Galerie polského výtv.umění 19.stol. Já nemám ráda hromadné akce, tak jsem dala přednost výstavě českých symbolistů v jiné galerii, přidala se H+H a lektorky měly také jiný program. Neušlo to pozornosti některých přítomných, Andrej byl snad informován o našem plánu, a i tak to potom Olga trochu schytala od belgického lektora, že se nedružíme, jak bychom měly. Obědy jsme ale opravdu nepotřebovaly. Bohatá snídaně na hotelu zasytila až do pozdního odpoledne a představa, že budeme tři hodiny sedět někde v restauraci, zatím co bylo možno něco vidět, se nám opravdu nelíbila. V galerii, kde byly početné obrazy českých symbolistů byla i výstava věnovaná osobnosti Václava Havla. Po návštěvě galerie jsme se pomalu (ach, pomalu...) šinuly kolem Wawelu do židovské části města. Chtěly jsme vidět nejen město a synagogy, ale kouknout i na bleší trh a omrknout zdejší atmosféru, případně i něco "ulovit". Židovská komunita v Krakowě musela být nejen velmi početná, ale i bohatá. Je to na naše poměry rozlehlá čtvrť s výstavnými a velkými domy, kde nebylo nutno šetřit každým centimetrem půdy, tak jako v našich židovských čtvrtích. Je zde soustředěno sedm synagog, velké tržiště a dvě poměrně velká náměstí. Po troše bloudění jsme dorazily na tržiště, kde byl bleší trh. A bylo co vidět, ale také co kupovat. Moje náchylnost k recyklaci si přišla na své, protože spousta hadříků byla evidentně různě upravena, přešita a ozvláštněna šikovnými švadlenkami, které měly dost nápadů, fantazie a invence. Ale nekoupila jsem si nic. Proč, když si to mohu ušít sama a mám z toho větší radost...Kolegyně odcházely s několika dobrými úlovky, tak mají alespoň památku na Krakow. Prošly jsme i Starou synagogu a přilehlý Starý židovský hřbitov. V synagoze na mne poněkud padla tíseň. Budova volala po rekonstrukci a v představách jsem se vrátila do dob, kdy tudy neproudili turisté, ale početná židovská komunita zde skutečně nabírala víru a útěchu i moudrá slova...Hlavou mi zněly hlasy, kdy byl u nás na stanici Vltava záznam přenosu z veřejného čtení jmen a dat narození židovských obyvatel umučených v koncentračních táborech..., nekonečná řada..., četlo se celý den, každý deset jmen a deset dat a to byly jen komunity, žijící u nás, v Česku. Kolik dní by se četlo ve velkém Polsku, kde bylo Židů daleko více..? Měla jsem pocit, že duše těch lidí tu stále jsou a s lítostí sledují současné hemžení turistů, kteří volně procházejí synagogou s fotoaparáty v ruce a vycházkovým tempem zdupávají trávu mezi pískovcovými náhrobky hřbitova. Co jim asi táhne myslí..? Cestou zpět do centra jsem přemýšlela o všech současných náznacích a indiciích, které jasně poukazují na to, že se svět nepoučil a že kdyby vznikly příznivé okolnosti, tak se vše bude opakovat znovu. Etnická nenávist je v lidech nějak podivně zakódovaná a stačí jen vyvolat příznivé podmínky a dějiny se budou opakovat. Ještě, že je mi tolik, kolik mi je. Stačí mi být svědkem i teď a je mi z toho zle...Večer jsme se nezúčastnily společné večeře a daly přednost volnému pohybu po městě a jídlu za pochodu...Stánků s kebabem a jinými dobrotami je v Krakowě dost...
V pondělí jsme se na společném ranním srazu všichni chystali na Wawel, ale jak se ukázalo, tak Andrej změnil program a šlo se jinam. Neboť bylo pondělí a tak jako u nás bylo na hradě zavřeno. Přes vnější prohlídku nádvoří Jagelonské univerzity jsme se všichni přemístili do muzea Tadeusze Kantora, významného divadelního režiséra, malíře, scénografa, dramaturga v jedné osobě. Byl to opravdu charismatický člověk, už na pohled a to jsem si o něm pak přečetla pár článků na internetu a hlavně zkušenost jedné herečky, která s ním pracovala na představení ve Francii. Velmi osobitý režisér, se zvláštním viděním a představami o divadle a herecké práci. Pak jsme se přesunuli do divadla, kde v době jeho života probíhaly jeho inscenace a z filmového záznamu zhlédli jeho slavné představení "Mrtvá třída". Hodně sugestivní i drásající kus, plný emocí, které ani tak neprobíhaly na scéně, ale přesto vyvolávaly silné emoce uvnitř diváka. Bylo to zvláštně minimalistické a přesto to šlo na dřeň. V někom to vyvolalo odkaz na Artaudovo divadlo krutosti. Nevím. Nebylo to to typické polské divadlo, které jsme na přehlídkách většinou označovali přídomkem "bardzo mystično", takové bylo polské divadlo 70.-80.let. Toto bylo úplně jiné. Všechno navrhoval a vyráběl sám. Loutky, scénu, dekorace. Práce s loutkou a s předměty byla pastvou pro duši loutkáře. Spousta nápadů, které velmi přesně fungovaly. Odcházela jsem s plnou hlavou a bylo o čem přemýšlet. Celá skupina šla pak s Andrejem na oběd do restaurace na břehu Visly pod Wawelem a naše česká skupina se opět rozprchla, každý tam, kam ho srdce a zvědavost táhla. Dost pršelo, foukal silný vítr, takže deštník byl k ničemu. H+H se šly někam schovat a přitom najíst za levnější peníz a Olga a spol. ani nevím a já byla sama, tak jsem vyběhla na Wawel, abych to tam obhlédla alespoň zvenčí, když už interiéry byly zavřeny. Útočiště před zimou a deštěm mi poskytla katedrála na nádvoří hradu. Nádherná a bohatá výzdoba, jednotlivé kaple v bočních částech lodi byly přehlídkou bohatství a moci těch, kterým byly určeny. Skvělá přehlídka až filigránské kovářské práce, stejně tak i práce řezbářské. A všude podrobné popisky v angličtině a naštěstí pro mne i v polštině...Pršet nepřestávalo, tak jsem pobyla příjemnou hodinu v katedrále a teprve až se počasí trochu umoudřilo jsem si prošla obě nádvoří hradu, koukala z hradeb na Vislu a moderní město za jejím druhým břehem. Pak dokonce vysvitlo slunce, tak honem zpět do židovské části, protože jsem si dlužila návštěvu Nového židovského hřbitova. A dobře jsem udělala. Rozlehlý hřbitov, na kterém se doposud pohřbívá, ale již s novodobými náhrobky, připomínající spíše náhrobky katolických hřbitovů, jen kamínky na pomnících odkazují na židovskou tradici. Hřbitov je vklíněn mezi rušnou silnici a železniční trať, ale uvnitř oáza klidu a zeleně, nikde živáčka, kromě poletujících a švitořících ptáků, kteří si z křídel setřepávají zbytky dešťových kapek, na náhrobcích si zase sušili své domečky šneci. Křáp! Jednoho jsem na cestičce rozšlápla a mrzí mne to ještě teď...Užila jsem si klidu a rozjímání o milosrdném osudu nebožtíků, kteří měli to štěstí a zemřeli přirozenou smrtí a ne v plynových komorách. Ty méně šťastné připomínaly jména a data, které byly vytesány do pískovcových desek na zdi hřbitova nebo na pomníku u vchodu na hřbitov. Vůbec se mi odtud nechtělo, ale v 17 hodin byl sraz na lodi Báthory, kde měla proběhnout vzájemná prezentace a následně společná večeře, které se nedalo vyhnout. Myslím, že česká prezentace z toho vyšla velmi dobře a tím, že byla zaměřena spíše obecněji na činnost MG, to zpestřilo výsledný dojem, podalo více informací a ukázek, přidalo to na pestrosti i na obsahu a rozhodně upoutala konkrétností. Možná tam mohlo být přidáno pár fotografií z dílen, ale to už nebylo tak důležité. Následovala opulentní večeře v jídelně lodi. Naše skupina opět skromně, žádné menu, lehká večeře sestávající se z pořádného kusu lososa, rýže a zeleniny. Ovšem účet se od celého menu příliš nelišil...Pozdním, chladným večerem za svitu měsíce těsně před úplňkem jsme mířily do hotelu.
Poslední den pobytu, v neděli jsme se omluvily opět ze společného oběda a každá z nás šla tam, kam ji srdce táhlo...Bez davů jsem si prošla galerii věnovanou polskému umění 19. století, kde většina naší skupiny byla před dvěma dny. Mezi monumentálními obrazy tématicky spjatými s polskými dějinami se objevilo pár opravdu pěkných děl a mne jen mrzelo, že znám polskou historii velmi útržkovitě a nemohu si tak
poskládat celkovou mozaiku vývoje výtvarného umění a jeho souvislostí. Ocenila jsem různé interaktivní "koutky", ve kterých určitě pracovaly výpravy školních dětí, jednu takovou jsem zastihla v akci a děti vypadaly velmi zaujatě. No, a pak zbývalo ještě muzeum výtvarného umění Polska 20.století a instalace výstavy Stanleye Kubricka, průřez jeho filmovou tvorbou. Kubrick byl instalován do celého obrovského prostoru v přízemí galerie a zcela jej zaplnil. Že tam setrvám přes tři hodiny, s tím jsem tedy nepočítala. Výstava byla úžasná, perfektní, pestrá, obsáhlá, nápaditá, srozumitelná, systematická...atd. Dala podrobně nahlédnout do způsobu jeho práce i do jeho osobního života a kdyby bylo více času, tak jsem mohla kouknout i na kterýkoliv jeho celovečerní film, nebyl čas, tak alespoň ukázky...Začínala jeho fotografickou tvorbou, měl náramný smysl pro detail a byl velmi důsledný a "hračička", manuálně zručný a nápaditý. Jinak by v době, kdy digitální technika byla ještě v plenkách, nemohla vzniknout Vesmírná Odyssea, v té podobě, ve které byla. Novátorský přístup a studnice nápadů...Bylo tam vše. Od poznámek, scénářů, nákresů, situačních plánků, ukázkou lokalit, ukázkou z filmů, kostýmů, části scén, rekvizit, kostýmů, fotografií až po jeho hodinky, které měl při natáčení toho a toho filmu...(a to jsem na spoustu věcí určitě zapomněla...), také simulace některých scén...Byla jsem úplně mimo a uchvácená, ale potom také unavená ze všech dojmů a poznatků. myslím, že na tuto výstavu nikdy nezapomenu. Zážitek na zbytek života...! Nic jsem nemusela hledat, bylo to tak perfektně instalováno, jako přirozeně a lehce servírované menu v luxusním hotelu...Na polské umění 20.století už se mi ani nechtělo, ale když už jsem tu..? Přesto jsem nelitovala. Vyšlápla jsem do druhého patra a dostala jsem se do labyrintu jednotlivých období, přístupů a obrovského množství děl. Únava vykonala své dílo, trochu jsem tam bloudila. Instalace není moc přehledná, prostory obrovské .Nevím, zda za to mohla únava, ale mám dojem, že umění 20. století u nás, byť jsme maličkou zemí proti Polsku, je daleko bohatější a rozmanitější, jde více do šířky, je tam více experimentu, odvahy a invence. Viděla jsem pár věcí, které mne nadchly, ale v tom množství jich nebylo tolik. Myslím, že je to spíše tím, že s uměním u nás jsem více seznámena a nemohu to srovnávat s návštěvou jedné historické epochy, kde je jen výběr. Chce to více času a více ponoření do hloubky. Ale na to nebyl ani čas ani prostor. Pak už jsem toužila jít někam k Visle, spočinout na odpoledním slunci a odpočinout si. Ale čas kvapil. Stihla jsem jen dojít do hotelu, cestou pojíst alespoň jogurt s preclíkem a honem převléci a vyrazit na závěrečnou večeři. Poslední společnou večeři objednal Andrej v luxusní historické restauraci na Rynku Glownem. Původní gotický interiér, se salónkem vyzdobeným na stěnách dobovými rekvizitami, zbraněmi apod. Dlouhá společná tabule s nekonečným bílým ubrusem, uprostřed s květinovou výzdobou. Gotickými okny s barevnými vitrážemi dopadaly poslední sluneční paprsky a číšníci běhali v předklonu a nosili pod stříbrnými poklopy tajemná jídla. Nám, tedy české výpravě ne. Nejen, že naše peněženky by nezvládly konečné účtování, ale opravdu jsme takhle večer neměly chuť na kopce jídla. Tedy, ony to kopce asi nebyly, soudě podle námi objednaného jídla, které přinesl číšník pod nezbytným stříbrným poklopem. Nechtěla jsem koukat ostatním do talíře, ale já tam měla sice velmi chutný a nádherně naaranžovaný pokrm, který jsem si v jídelníčku vybrala, ale bylo toho opravdu tak na polechtání žaludku. Ještě, že jsem neměla hlad. To bych tam musela zastavit své oblíbené hodinky značky Prim. Než ovšem ostatní zúčastnění ze zemí, kde kapitalismus nastal daleko dříve než u nás, zkonzumovali svá kompletní menu, včetně kávičky, tak bylo kolem jedenácté a nastal čas loučení. Tak jsme si potřásli pravicí, nastala vzájemná objetí a odchod do deště a na hotel. Chtěla jsem jít jinou cestou a tak jsem, chudáka Hanku, vlekla deštěm a bez deštníku pořádnou oklikou. Jak typické pro můj orientační (ne)smysl. Celý pobyt jsem nikde nebloudila, tak jsem si to dnes vybrala...Naštěstí je Hana člověk tolerantní a chápající, tak mi ani nevynadala a vděčně přijala skutečnost, když se hotel objevil před její unaveným tělem. Ráno nás čekal odjezd do rodné domoviny a mně zbývá naplnit obsah záhlaví, tedy "Kterak český turista v Krakowě o čest (ne)přišel." Shrnu to jednoduše a ilustrativně do čtyř bodů či postřehů. Jsou to jen takové perličky-drobničky... Ty první dvě dokumentují, že jsme ve školních škamnách socialistického školství neseděli vždy úplně zbytečně. Postřeh první je záznamem rozhovoru mezi anglickou seniorkou a naší lektorkou. Paní chtěla potěšit a polichotit: " Česká republika je krásná země a máte nádherné pobřeží..." Postřeh druhý je citací výroku Andreje před vstupem na nádvoří Jagelonské univerzity: (Andrej s pyšným výrazem a důrazem na slovo, s pohledem na českou výpravu) : Univerzita v Krakowě je daleko starší, než ta vaše v Praze...(omyl, Karlova univerzita 1348 a Krakowská 1364). Ale upřímně, to není ve zlém, co my Češi víme o Polsku, všichni se máme co učit...Postřeh třetí a čistě osobní, malá příhoda z ulice: Jediné, co jsem v Krakowě nakoupila byly polské oscypeky, tedy oštěpky, ovčí uzené sýry. Když mi starší venkovanka, vonící stejně, jako sýry, upracovanýma rukama vložila do pytlíku 4 válečky lákavé pochoutky a já se právě chystala k placení, tak najednou zavelela: "Utíkej, někam za strom, jde policie" (samozřejmě, že polsky, ale naléhavá výzva byla dostatečně srozumitelná). A začala rychle balit. A já za tím stromem opravdu počkala a s těmi nezaplacenými sýry do hotelu neodešla. Ale mohla jsem, že? A postřeh ze zpáteční cesty: Pár kilometrů za Krakowem se před naším mikrobusem objevilo auto s majáčkem a vedlo nás mimo hlavní tah na nějakou místní okresku. Copak jsme asi provedli? Nikdo z nás netušil důvod. Zastavili jsme u nějakého hangáru, tam policajti se psy. Nechali si předložit řidičovy doklady a zběžně mrkli do auta.: "Odkud a kam jedete?" Řidič ze sebe vysypal požadované informace a policajti-evidentně cizinecká policie, nás nechali odjet. Hledali auto převážející emigranty. Ale my byli čistí...Také jeden z obrázků dnešní Evropy...Takže český turista se ctí vrátil do své domoviny.